Reklama
 
Blog | Markéta Kutilová

200 000 znásilněných žen a dětí. Kvůli nerostným surovinám

Když jsem vloni v prosinci odjížděla z Konga, říkala jsem si, že už se do této prokleté země nikdy nevrátím. Pak jsme ale viděla film Kongo: hluboké ticho o sexuálním násilí na východě Konga, kde probíhá válka o nerostné suroviny, a to rozhodlo. 200 000 brutálně znásilněných žen a dětí a svět, včetně Česka, o tom mlčí! 20. února už jsem seděla v letadle do Kinshasy s jediným cílem - zjistit, zda je to pravda, a dostat tuto problematiku do českých médií.

Z tohoto důvodu jsem se po příletu
registrovala u MONUC /modré přilby OSN v Kongu/. MONUC totiž disponuje
velkým množstvím letadel, aut, helikoptér a v této zemi bez infrastruktury
je to jediná možnost, jak se zde bezpečně pohybovat. Letět s konžskými
aerolinkami totiž znamená být jednou nohou v hrobě. Válka v současné době
probíhá v provinciích Jižní a Severní Kivu, v tzv. oblasti Velkých
jezer, které leží přímo na hranicích s Rwandou. A právě Rwanďané okupují
část tohoto území. Působí zde rebelské jednotky Tutsiů, vedené generálem
NKundou, které zde mají asi 10 000 dobře vytrénovaných mužů. I druhý
rwandský kmen, Hutuové, zde má asi 8000 mužů, spojených pod názvem FDLR. Vedle
toho zde působí mnoho nezávislých rebelských jednotek, bojujících jen za sebe a
svůj prospěch. Z nich nejkrutější jsou Mai Mai.

Rwanďané zde kontrolují
velkou část těžby diamantů, zlata a zejména coltanu. Tento kov je nezbytný
k výrobě mobilů, laptopů, playstations atd. Kongo má 80% všech světových
zásob coltanu. Zbytek má Austrálie. A ve světě roste hlad po coltanu a s tím i
jeho cena. Ne náhodou se coltanu říká černé zlato. Z Konga ilegálně odchází
ilegálně až 80% nerostů. Jen pro příklad – největším vývozcem coltanu na světě
není Kongo, ale právě sousední Rwanda. Tato maličká země, kde v roce 1994
Hutuové vyvraždili až 800 000 Tutsiů, nemá coltan skoro žádný.

Všechny „uniformy" na
východě Konga, včetně vojáků konžské armády /FARDC/, loupí, vykořisťují a
terorizují místní obyvatelstvo. Jendou z jejich zbraní je právě znásilňování.

Reklama

Mluví se dokonce o
genocidě na ženách. 200 000 je hrozivé číslo. Realita, se kterou jsme se
zde setkala, však byla mnohem horší, než jsem si vůbec dokázala představit.

Nemocnice pro ženy ve
městě Goma: 10 místností je plných žen, vedle každé je lavor, kam se hadičkou
odvádí moč. Všechny byly brutálně znásilněny a jejich genitálie rozervány.
Neudrží moč ani stolici. Všechny tak potřebují náročnou operaci. A venku čekají
na operaci zástupy dalších. „Neustále zde máme 120 až 140 žen, které na operaci
čekají. Většinou čekají tři měsíce, ale některé třeba i půl roku," vyprávěla
mi Judith Anderson, ředitelka nevládní
organizace Heal Africa, která nemocnici provozuje. Nemocnici pro znásilněné
ženy a děti otevřeli v roce 2003. Od té doby se nezastavili. Stejná
nemocnice, Panzi je i ve městě Bukavu. Asi řízením osudu se stalo, že jedním
z prvních lidí, s nimiž jsme se zde setkala, byl Bernard, Konžan,
který pomáhal americké režisérce Lize Jackson natáčet v úvodu zmíněný
film.

„Jestli chceš vidět
totální mizérii těchto žen, jeď do vesnice Bunyakiri," říkal mi Bernard. Moc jsem
nechtěla, protože tato vesnice se objevila ve filmu a tak jsem čekala, že zde najdu
spoustu nevládních organizací, které mezitím ženám pomohly. „Ten film nic
nezměnil, nikdo tam není, ty ženy jsou zoufalé, prosím zkus jim pomoct, musí se
o tom vědět," trval na svém Bernard. Abych se tam dostala, musela jsme se
dostat z Gomy do města Bukavu. Cesta vede jen přes jezero lodí. Motorovému
člunu to trvalo tři hodiny.

V Bukavu jsem začala
shánět auto, jež bych si mohla pronajmout., Všichni odmítli. „Nejsme blázni, ta
cesta je neprůjezdná, plná bláta a operují tam rebelové ze Rwandy, tam se bez
ozbrojeného doprovodu jet nedá," říkali mi všichni o Bunaykiri. Obrátila jsem
se na MONUC, i ti mi říkali, že se to nedá, jedině helikoptéru, další ale letí
za týden. Jenže já to musela alespoň zkusit. Něco uvnitř mě hnalo nevdávat to.
Až můj kamarád Nizar měl pro mě pochopení. Sehnal nejlepší terénní auto, které
zde MONUC má, a ve čtyři ráno jsme vyjeli. Cesta vede národním parkem Kahuzi,
kde se cesta změnila v hory bahna o neznámé hloubce. V tu chvíli
musíte dopředu a modlit se. Když zapadnete, máte smůlu, nikde nikdo. Dodnes
věřím, že to byl zázrak, že jsme po pěti a půl hodinách opravdu do Bunyakiri
dojeli. 70 kilometrů, pět a půl hodiny. Jakmile se naše auto přiblížilo
k vesnice, začaly se z okolních kopců sbíhat desítky dětí a všechny
křičely „litre, litre". Vůbec jsme nechápali, co chtějí. Až později jsme se
dozvěděla, že se dožadují plastové lahve. Lidé zde totiž lisují palmový olej a
aby ho mohli prodat, potřebují ho do něčeho dát…..

Na konce vesnice jsme se
setkali s řádovou sestrou Clotildu, která se snaží znásilněným ženám pomáhat.

To, co jsme našli, bylo
šílené. Všechny ženy zde žijí i s dětmi, protože je vyhnal manžel poté, co
byly znásilněny. Spí v zemljankách dva krát dva metry, které si uplácaly na
pozemku kostela. Jsou zde v bezpečí, ale jinak nemají nic. V každé
zemljance běhalo po zemi spoustu morčat. „To je naše jídlo, rychle se množí a
rostou," vysvětlila mi Honorina, kterou drželi rebelové půl roku v lese
jako sexuální otrokyni. Když ji vyhodili, manžel ji vyhnal i se čtyřmi dětmi.
Nevěděla, kam jít, a tak šla do kostela hledat pomoc. „Jsem pro ně
psychologická podpora a jsou u mě v bezpečí. Jinak ale nemám co nabídnout.
Nemáme zde léky, jídlo, obydlí, nic, nic, nic," říkala mi Clotilda, která sama
pochází z Bunykiri. I proto Clotildu ženy z okolních vesnic znají a
důvěřují jí. Každý den za ní přichází sedm dalších obětí. Mnoho z nich
potřebuje lékařskou péči. Jenže v místním zdravotním středisku nemají ani
panadol a cesta do nemocnice v Bukavu je pro ně neprůjezdná. A i kdyby byla,
veřejná doprava zde neexistuje. Lidé cestují na korbách náklaďáků, která jezdí jednou
i týden. Zrovna nedávno však jeden přepadli v Kahuzi parku rebelové a
několik lidí zabili.

Musíš něco udělat, psát o
tom nestačí, říkala jsem si na noční lodi zpět z Bukavu do Gomy. Pak
Člověk v tísni uvolnil z Klubu přátel půl milionu korun a nějaké
peníze dali i další jednotliví Češi. Znásilňování zastavit nemůžeme, ale
alespoň můžeme zmírnit utrpení těchto žen a děti. Vždyť u Clotildy žije i 11letá
Sofie, tu drželi rok jako sexuální otrokyni. Porodila chlapečka. Už zemřel.

A já jsem teď zpátky
v Kongu, abych spolu s Clotildou vymyslela a zrealizovala projekt,
který by jim opravdu pomohl.

Jak je možné pomoci ženám v Kongu se dozvíte na stránkách společnosti Člověk v tísni .

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama