První
z nich je tzv. turistická. Trvá zpravidla tři až čtyři týdny. Během této
doby nám vše připadá nové, exotické, vzrušující, fantastické, úžasné a
zajímavé. A z nového prostředí jsme nadšení. I já jsem zpočátku obdivovala
bezstarostnost Konžanů, to jak všechno řeší zpěvem, čas pro ně neexistuje, úžasně
tancujou, rádi jedí a pijou pivo, budoucností se netrápí, důležité je teď a
tady, pořádek je vůbec netrápí atd.
Poté
přichází fáze druhá. A tou je deizluze. Člověk najednou vidí naopak jenom to špatné, chyby, problémy, odlišnou kulturu,
zvyky a vše mu najednou přijde naprosto nemožné a má pocit, že to už nevydrží
ani den. Najednou nic není pozitivní. Začnou vám vadit věci, kterých jste si
dříve ani nevšimli nebo vám přišly dokonce zábavné. Najednou vám všechno přijde
špinavé, vytočí vás, když pošesté za den vypnou elektřinu, naštve vás, že už
zase neteče voda, už vás nebaví, že vás všichni okrádají či nestydatě vyžadují
úplatek, vedro vám přijde nesnesitelné a jediné místní pivo, z něhož jste
byli předtím nadšení, se nedá pít. A popáté v týdnu vám smažené banány a koza k
obědu přijdou trochu moc.. Tato fáze trvá zhruba měsíc. Kdo vydrží a neuteče, zpravidla vyhraje,
protože pak nastává fáze poslední, a to je adaptace. Ta trvá až do odjezdu nebo
do doby, než člověk takzvaně vyhoří a stane se absolutně lhostejný ke všem a ke
všemu.
Jedna z prvních
věcí, která mě zde šokovala, byla separace bílých a černých. Prostě cizinci a
místní se zde moc nedruží. Vinu jsem připisovala jakémusi druhu rasismu na straně
bílých. Ne rasismus v pravém slova smyslu, ale spíš jakási nedůvěra
hraničící se strachem z místních… Ať jsme se bavila s kýmkoli,
Francouzy, Belgičany, Peruánci, Uruguajci, Rusy, Němci, Libanonci a dokonce i s dalšími Afričany, kteří zde žijí,
jako třeba Keňané, Senegalci atd., všichni říkali, nevěř Konžanům, nemůžeš jim
věřit, chtějí jen a jen tvoje peníze, ty jako člověk je vůbec nezajímáš nebo
k tobě jako „muzungu" cítí spíš nenávist.
Říkala jsem jim, že je
to tím, že oni žijou za hradbami svých domů a ven mezi obyčejné lidi moc nechodí…
A tak jsem to vzala z opačného konce a začala opravdu chodit či jezdit na
kole mezi lidmi…bavit se s lidmi, chodit na trh, prostě se neizolovat…
Koupila jsem si nové kolo, stálo sto dolarů, což na
místní poměry jsou tři měsíční platy! Bylo mi divný, že ho chlapík nejdříve
celý rozmontoval, ale říkal, že tomu dává super servis. Zaplatit jsem však
musela dopředu. To je ostatně taková místní zvláštnost, tady zboží nikdy nedostanete
do ruky než je zaplatíte, přesně řečeno, prodavač nevyvine žádnou aktivitu, dokud
nemá v ruce svoje peníze…ale zpět ke kolu, hned týž den upadla šlapka,
chyběl tam šroub. Druhý den jsem píchla, ale opravář řekl, že mám tak starou a
zničenou duši a nekvalitní plášť, že musí vše vyměnit, za osm dolarů! Další den
jsem píchla druhé kolo, totéž se opakovalo, další den upadla další šlapka a tak
to dopadne tak, že někam sice vyjedu na kole, ale zpět se vracím pěšky…a tak jsem muzungu, co
chodí na procházky s kolem….jsem si jistá, že prodavač mi na nové kolo
dal už vyřazené součástky, ale dokažte mu to! Koupila jsem si baterky do
diktafonu, byly dobrý, tak jsem si tam šla koupit zásobu…a hle z nich
nefunguje ani jedna…všechny jsou vybité…
Měla jsem oblíbený obchod s moc fajn prodavačem, vždycky
jsme si popovídali….teď ale koukám, že ceny všech věcí, co jsem tam většinou
kupovala podražily v průměru o 15 procent..
Jednou se dal se mnou do řeči rybář z místní vesnice a že
by nás chtěl k sobě pozvat a vzít nás na ryby. Přišel druhý den, že
domluvíme detaily, a hned začal. „Tak za doprovod to je pět dolarů na osobu, za
ukázání cesty pět dolarů pro dvě osoby, za návštěvu vesnice pět dolarů na
osobu, za fotografování pět dolarů na osobu a za oběd, který je podmínkou, 15
dolarů za dvě osoby. A hup, pozvání by nás přišlo na 50 dolarů.
A takhle to v Demokratické republice Kongo chodí.
Neuplyne den, aby vám místní nedali najevo, že jste stejně v jejich zemi
jen proto, abyste zde dělali byznys anebo proto, že vám za to někdo dobře
platí. Protože jinak byste neměli přeci žádný důvod odejít z bohaté Evropy
a žít zrovna v Kongu!
V té době jsme měla sto chutí to zabalit a vrátit se
fungující Evropy, kde nebude moje barva kůže tak svítit. Nakonec jsme to
opravdu udělala, ale už jsem zase zpátky. Dnes už se dokážu nad tyto maličkosti
povznést a spíš mám pro Konžany pochopení. Už více než sto let je cizinci
opravdu drancovali, a to nejen za dob belgické kolonizace. Nejinak je tomu i
nyní. Na východě země probíhá válka o nerostné bohatství, nad nímž Konžani
nemají kontrolu a 80% diamantů, zlata, kobaltu a coltanu odchází ze země
ilegálně. Část území totiž kontrolují rebelové ze sousední Rwandy, a to jak
Hutuové, tak Tutsiové, kteří zde navíc bojují mezi sebou. Kdo na to doplácí
nejvíc jsou obyčejní Konžani. Půl milionu muselo uprchnout ze svých domovů,
200 000 žen a dětí už bylo znásilněno. A právě oni potřebují nejvíce
pomoci. U své vlastní vlády nemají zastání, a tak ti, kteří se snaží jejich
utrpení zmírnit, jsou hlavně „bílí"…