Reklama
 
Blog | Markéta Kutilová

Jak české peníze pomáhají znásilněným ženám a dětem v Kongu

Tento blog jsem začínala přesně před dvěma měsíci, když jsem odjížděla do DR Kongo vymyslet a nastartovat projekt na pomoc znásilněným ženám a dětem. V Kongu totiž probíhá genocida na ženách. Znásilněno jich už bylo víc než 200 000. To vše jako důsledek ekonomické války - války o nerostné suroviny. Do Konga jsem odjížděla počátkem května s vědomím, že Člověk v tísni uvolnil na pomoc obětem z Klubu přátel zhruba půl milion korun. Zde jsou výsledky.

Po
příletu do Kinshasy jsem se letadlem OSN přesunula na východ Konga, do
provincie Jižní Kivu, která leží na hranici se Rwandou a Burundi. Z města
Bukavu pak šest hodin teréňákem do regionu Bunyakiri vzdáleného 70 kilometrů. Byla
jsem zde už předtím v únoru, kdy jsem navštívila zdejší řádovou sestru
Clotildu. /Reportáž z tehdejší návštěvy vyšla v časopise Instinkt a
je ZDE. Tato
konžská „matka Tereza" se objevila i v dokumentárním filmu Hluboké ticho,
který byl hlavním filmem letošního filmového festivalu Jeden svět.

Právě
Clotilda se zde už šest let snaží pomáhat znásilněným ženám. Sama.

Kvůli
bezpečnosti a špatné infrastruktuře v Bunyakiri nepracují téměř žádné
humanitární organizace. Většina pomoci, včetně nemocnic pro ženy, se soustředí
ve městech Bukavu a Goma a pro oběti z Bunyakiri je tak naprosto
nedostupná. Právě proto je potřeba, aby pomoc byla dopravena k nim.

Reklama

První
týden jsme s Clotildou obcházely oběti. Clotilda jich má ve svých sešitech
registrováno 1558, ale my jsme se zaměřily jen na ty nejpotřebnější. Tedy na
ženy, které manžel vyhnal i s dětmi, a ony teď skvotují podél silnice.
S každou z nich jsme si povídali o jejich problémech, potřebách,
přáních, vizích do budoucna a podobně. Naše pomocnice učitelka Irena vše
zapisovala do dotazníků.

Nakonec
se potřeby vyrýsovaly jasně:

Ø
Obydlí

Ø
Zdroj obživy

Ø
Léky na gynekologické problémy

 

Spolu s Clotildou,
Irenou a zdravotnicí Beatrix jsme vybraly 50 žen, které jsou v nejkritičtější
situaci. Třicet z nich, které nemají kde bydlet, dostane nový domek. Nejde
ale o domek v evropském slova smyslu, ale o typické africké domky z hlíny,
která se připevňuje na dřevěnou konstrukci. Dvacet žen, které mají malé děti,
dostane spolu s domkem i vlastní pozemek, velký dost na to, aby tam mohly
mít kozu, slepice a pěstovat zeleninu pro sebe a děti. Domek i pozemek tak
budou v jejich vlastnictví, aby měly jistotu, že je nikdo nemůže vyhnat.
Po dobu pěti let to však nesmí prodat. Deset dalších žen bude bydlet v domcích,
které Člověk v tísni postaví na pozemku zakoupeném pro Clotildu a její
asociaci ADIP. Těchto deset žen je buď těžce nemocných nebo starých a bezdětných.

Vedle
stavby obydlí jsme nastartovaly i projekty, které mají ženám pomoci ekonomicky.
Pod vedením Clotildy tak už běží chráněná dílna, kde se ženy učí šít školní
uniformy, kachní farma a výrobna mýdla. Školní uniformy proto, že je nikdo v celém
Bunyakiri nešije a školy je tak draze nakupují v Bukavu. Takto budou mít
ženy zaručeny odbyt na místním trhu. A proč mýdlo? Je to proto, že v Bunyakiri
se lisuje palmový olej a stačí tak znalost, jak mýdlo vyrobit. Proto jsme podepsali smlouvu s výrobcem mýdla z Bukavu,
který ženy nyní učí, jak vyrábět kvalitní mýdlo. Odbyt budou ženy hledat
zejména v okolních vesnicích.

Šicí
dílnu jsme vybavili osmi šicími šlapacími stroji, strojem na entlování a
dírkování, žehličkami /na žhavé uhlíky/ a potřebným materiálem. Stejně jako v případě
výroby mýdla, i v šicí dílně dostanou ženy nejprve odborný trénink, při
němž se naučí, jak šít školní uniformy. Orientace na místní trh je u těchto
ekonomických projektů zásadní. Kvůli špatné bezpečností situaci nebo špatné
cestě je často nemožné z oblasti odjet.

Pak
jsme vypracovali seznam léků na vaginální infekce a další gynekologické
problémy způsobené znásilněním. Ty jsem následně odjela nakoupit do sousedního
Burundi, kde jsou až 40krát levnější. Léky bude kontrolovat spolu s Clotildou
i Beatrice. Mají jich dost i pro nové oběti, které k nim přijdou hledat
pomoc.

Pro místní
nemocnici pak Člověk v tísni u místního truhláře nechal vyrobit 20 postelí pro oddělení pro ženy, neboť ženy
musely ležet na žíněnkách na betonové podlaze. Pro ženy, které se starají samy
o děti, byl zřízen fond na vzdělání. Z fondu mohou školám zaplatit dětem
školné matky, které si nemohou dovolit vydat jeden dolar za jedno dítě měsíčně.
„Takových je bohužel většina, když máte šest dětí, je to už šest dolarů měsíčně
a to má málokdo," říká Clotilda.

Mezi oběťmi
jsou také malé holčičky mladší 15 let. Clotilda se nyní stará o osm děvčat. Pro
ty byl zřízen fond pro sirotky, odkud jim může být placeno školné, oblečení a
hygienické potřeby.

Projekt
probíhá v regionu Bunyakiri, v provincii Jižní Kivu na východě země,
který je okupován rebely ze sousední Rwandy. Ti v Kongu kontrolují těžbu
mnoha nerostných surovin, především diamatů, zlata a coltanu. Coltan je
nezbytný k výrobě mobilních telefonů a přenosných počítačů. Proto jeho
cena neustále roste. 80% coltanu se nachází právě na východě Konga.

Oblast
Bunyakiri je jedna z nejvíce postižených válkou v Jižnim Kivu. Lide
zde trpí boji od roku 1998, kdy začala světová africká válka /při ní zahynulo 5
milionů lidí/. V Bunyakiri je 50
vesnic, v nichž žije 150 000 obyvatel. Je zde jedna nemocnice, v níž
je pouze jeden lékař. Oblast závisí na zemědělství /pěstování manioku, banánů,
arašídů/. V Bunyakiri se také lisuje palmový olej. Chov domácích zvířat
není moc rozšířen – lidé se je navíc boji mít, protože to je kořist pro rebely
a vojáky. Populace proto trpí nedostatkem proteinu a anemií.

V celém
Bunyakiri není elektřina, ani pokrytí sítí mobilních telefonů. Bunyakiri je
velmi špatně dostupné. Jediná cesta vede z města Bukavu a je v katastrofálním
stavu. Překonání 70 kilometrů tak trvá
šest hodin, často i několik dní, pokud auto zapadne. Bunyakiri patří do tzv.
Zone rouge – válečná zona. V budoucnu se očekává, že sem přijde mnoho
uprchlíků ze sousedního Severního Kivu.

Právě
rebelové ze Rwandy mají na svědomí většinu znásilnění a únosů žen.

Znásilňování
se stalo na východě Konga válečnou zbraní a mluví se dokonce o genocidě na
ženách. Ženy jsou totiž znásilňovány tak brutálně, že mají rozervané genitálie
a potřebují náročnou operaci. Mnoho z nich nebude mít moci nikdy děti. Ženy
jsou v Kongu ty, které vaří, pracují, starají se o děti, chodí pro vodu,
pro dřevo, obdělávají pole atd. Jsou tedy základním stavebním kamenem
společnosti. Rebelové jsou si dobře vědomi, že pokud zničí ženu, zničí rodinu,
komunitu a potažmo celou společnost. Právě proto by k ženám měla směřovat
většina pomoci.

Pokud
projekty, které jsem zde popsala, budou fungovat, měly by na podzim začít
další. Například zvažujeme výrobu svíček, neboť v Bunyakiri není
elektřina. Je však třeba je vyrábět z lokálních surovin – tedy z palmového
oleje. Tímto se obracím na všechny lidi dobré vůle s prosbou pomoci –
pokud znáte proces výroby svíček z palmového oleje, PROSÍM, ozvěte se mi.
Děkuji.

Tímto
ještě chci poděkovat za všechna hezká slova podpory, i když jsem nemohla reagovat,
v Kongu pro mě byli dalším motorem…děkuji.

Projekt
je možno podpořit zasláním libovolné částky na konto společnosti Člověk v tísni
7632
7632/0300 s var. symbolem 222
. Všem patří obrovské DÍKY!

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama