Reklama
 
Blog | Markéta Kutilová

Jak jsem přišla k dceři z Konga

Na židli přede mnou sedí holčička v černém kloboučku, který má tak velkou díru, že její vyholená hlava vykukuje způli ven. Na sobě má špinavé tílko a potrhanou sukni. Mluví se mnou, ale celou dobu kouká do země a pravou rukou neustále klepe do židle. Není divu, otázky, které jí kladu, by nebyly příjemné nikomu, natož čtrnáctileté holčině. Cherrie, tak se jmenuje, byla dvakrát znásilněná. Poprvé, když jí bylo 12 let.

Jak se jmenuješ?

Gisele

A dál?

Reklama

Cherrie

Kolik je ti let?

14.

Kde teď bydlíš?

V Kambageti.

To je tvoje vesnice?

Ne, dřív jsme žili ve
vesnici Manga.

A proč už tam nebydlíš?

Museli jsem utéct, na
naši vesnici útočili Hutuové, kradli nám zvířata a jídlo a dělali různý věci.
Pak tam začali zabíjet, všude se střílelo, utekli jsme a žili v lese.

Vrátili jste se pak do
vaší vesnice?

Nikdy, nikdo se nevrátil
jsou tam Hutuové, všichni se bojí.

Ubližovali vám Hutuové?

Ano.

Tobě taky?

Ano.

Znásilnili tě?

Ano.

Jednou?

Dvakrát, v lese.

Kolik jich bylo?

Jeden a pak dva.

V Kambageti žiješ
s rodiči?

Ne, sama.

Kde jsou tvoji rodiče?

Maminka umřela už před
dlouhou dobou a táta zmizel.

Kdo se o tebe stará?

Nikdo, jsem sama.

U koho bydlíš?

Každou noc přespávám u
někoho jiného, kdo mě u sebe nechá.

Chodíš do školy?

Ne, ale když jsem byla malá,
tak jsem chodila tři roky.

Dál už se Cherrie nebylo
možné mluvit, klepání rukou se změnilo ve vrtění celého těla a její oči lítaly
z jednoho místa na druhé. Před Cherrie na stejné židli sedělo osm jiných
znásilněných žen, s nimiž jsme mluvila, ale Cherrie mě, jak se říká,
rozhodila. Povídat si s dalšími ženami nemělo smysl. Hlavou se mi honila
jen Cherrie. Cítila jsme, že vše, co říká, je pravda, a že Cherrie trpí. Ale co
s tím může jedna muzungu, která se zanedlouho vrátí do evropského
přepychu, dělat?

Zeptala jsem se řádové sestry
Clotildy, která se stará o znásilněné a opuštěné ženy, zda by se nemohla
Cherrie u sebe nechat bydlet. Navrhla jsem, že jí budu měsíčně dávat 15 dolarů,
aby mohla Cherrie chodit do školy a měla co jíst. Clotilda hned souhlasila.
Zeptala jsme se Cherrie, zda by nechtěla novou sukni a tričko. Poprvé se její
oči rozzářily a ona dokonce se usmála. Poslala jsem ji s místní učitelkou
koupit látku. Vrátila se s květovaným vzorem, kde převažovala modrá barva. Za
deset dolarů bude mít dvě sukně a halenku. Člověk v tísni nakoupil
Clotildě a ženám, o něž se stará, šicí stroje. Oblečení pro Cherrie bylo první
zakázkou.

Druhý den už byla Cherrie
jako vyměněná. Na sobě nový obleček a poté, co jsme jí dala ještě svoji deku,
byla očividně šťastná. Od té doby bydlí Cherrie u Clotildy. Není sama. Clotilda
se stará o sedm dalších sirotků. S podobným osudem jako Cherrie. Všechny
byly znásilněné ještě jako děti a dvě z nich byly drženy jako sexuální
otrokyně rwandských rebelů. Jedna z nich, dvanáctiletá Sofie, porodila
v zajetí chlapečka. Dítě bylo „bojovníkům" na obtíž a tak Sofii i
s dítětem vyhodili. „Byla v tak strašném zdravotním stavu, že ani
nemohla chodit. Našli ji ležet u cesty a dovezli ji sem na kole," vzpomíná
Clotilda. Chlapeček už zemřel. „Nešlo nic dělat, byl příliš podvyživený a
nemocný."

Všech osm sirotků, nyní
včetně Cherrie, bydlí s Clotildou v jejím malém domku. „Spí se mnou
v jedné místnosti. Cítí se tak v bezpečí a také je mám tak pod
kontrolou. Přeci jen mají za sebou různou minulost a bez dozoru by zvlčili,"
vysvětlila mi Clotilda.
Teď to bude mít Clotilda přeci jen jednoduší, Člověk v tísni bude
podporovat jejich vzdělání, oblečení, jídlo, zdravotnické a hygienické potřeby.
To vše za 15 dolarů měsíčně za jednu.

Většina z osmi sirotků nazývá Clotildu „mámou". A to s náležitou pýchou
v hlase.

Cherrie to bude ještě
nějakou dobu určitě trvat. Zatím je příliš plachá a stydlivá, ale jak říká
Clotilda, ze všech nejpracovitější. Od září se Cherrie vrátí znovu do školních
lavic. Po šesti letech. Týden jsem si lámala hlavu s tím, co by mohla
dělat do té doby. Naštěstí jsem řešení našla přímo v Bunyakiri.

Kousek od domku Clotildy
je domek, kde bydlí vojenští pozorovatelé MONUC /modré přilby OSN
v Kongu/. Jídlo jim vaří mama Charlotta. A od včerejška už za ní každé
ráno dochází i Cherrie, aby jí nakoukla pod pokličky a naučila se vařit. Cherrie
z toho byla tak nadšená, že mi pak řekla, že kdybych jednou žila v Bunyakiri,
chtěla by pro mě dělat kuchařku.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama