Reklama
 
Blog | Markéta Kutilová

Jedno dítě Tutsi, druhé Hutu

Skutečnost, že do Bunyakiri přijela bílá žena, která se zajímá o oběti znásilnění, se utajit nedá. Včera jsem jich navštívila deset a dnes už na mě čekalo 30 dalších žen. Co příběh, to neuvěřitelná lidská tragédie. Až nevěříte, že to může být pravda. Jenže je.

Bunyakiri. Oblast, kde je
asi 50 vesnic a 150 000 obyvatel. Mohla by být rájem, krásná příroda,
hory, dost vody i slunce, čtyři sklizně do roka, obrovské zásoby diamantů,
zlata, coltanu, kam se podíváš. A právě bohatství je i prokletím celého
Bunyakiri, které  je už 10 let  živoucím peklem.

V kopcích žijí
rebelové ze sousední Rwandy, z kmene Hutů. Některé vesnici okupují úplně,
lidé z nich nesmí na krok, musí pro ně pracovat a odvádět jim daně,
některé vesnice se jim vzdaly dobrovolně, aby se chránily před rebely Mai Mai a
rebely z druhého rwandského kmene Tutsiů. Jiné vesnice Hutuové, kteří si
říkají FDLR, pouze terorizují. Kradou zvířata a jídlo a znásilňují ženy a děti.
Znásilněnou ženu pak často zavrhne
manžel a pošle ji pryč i dětmi. Ty pak utíkají hledat bezpečí. Bezpečné místo
je v Bunyakiri je jedno – silnice, která tudy prochází. A právě kolem ní
skvotují tisíce uprchlíků a opuštěných žen.

Jedna z nich,
Faraja, zde žije už pět let. Nastěhovala se do chatrče, kterou zde našla
opuštěnou. Faraja má čtyři děti, všechny zde žijí s ní. Jejich otec je
zavrhnul spolu s matkou. Nejstarší pracuje – na okolních polích se nechává
najmou jako dělnice. Ostatní jsou doma. „Nemám na školné, pro tři děti je to
tři dolary měsíčně," říká tato drobná žena, kterou drželi Hutuové jako sexuální
otrokyni půl roku. Takovou hanu její muž neunesl a vyhnal ji. Jenže teď má
Faraja problém – majitel chýše, kde přebývá, ji dal ultimátum jeden měsíc na
vystěhování. Vedle toho má Faraja vážné gynekologické problémy a neustálé
bolesti hlavy, neboť ji v zajetí bili.

Reklama

V chatrči nedaleko
od ní skvotuje Antoineta. Sedí na zemi, obklopená třemi dětmi. Když chce vstát
a ukázat mi vnitřek, podá jí mladší syn podivné železné konstrukce, které si
nasadí na nohy, do rukou vezme berle a teprve poté může udělat první krok. Jako
dítě onemocněla obrnou a od té doby má nohy od stehen dolů nepohyblivé.  Po dobu, kdy v Kongu zuří válka, se tak
stala snadnou obětí. Jedno její dítě je Konžan, druhé Tutsi a třetí Hutu.
Manžel jí dávno opustil a prý je znova ženatý. Každý den tak svádí nekonečný
boj – sehnat něco k jídlu, vydělat někde nějaké peníze, aby bylo na léky, hygienické
potřeby a oblečení a dočkat se dalšího rána. I ji majitel chatrče už  dal jasně najevo, že má buď platit nájem
deset dolarů měsíčně nebo se vystěhovat.   

Obě ženy, stejně jako
desítky dalších, chodí na pravidelná slyšení k místní řádové sestře
Clotildě. Ta sice pro ženy nic nemá, ale snaží se je dát alespoň dohromady, aby
věděly, že ve svém utrpení nejsou samy, a poskytnout jim alespoň omezenou
psychologickou pomoc.

Jenže ženy strádají i
materiálně, nemají léky a peníze na to, aby mohly dětem platit školné. A nemají
ani střechu nad hlavou. Možnost, že by se mohly znovu vdát, se rovná téměř nule.
A tak s Clotildou chodím od jedné k druhé, sedíme v jejich
zemljankách, kde se často pro kouř z ohniště nedá ani dýchat, a snažíme se
vymyslet, jak jim co nejsmysluplněji pomoci. Jisté je jedno – do svých vesnic,
odkud utekly se nikdy nevrátí. Jednak už nemají kam, a jednak Hutuové
rozmístili v okolí dalších 2 000 rebelů. I zbývající vesničané tak
začínají utíkat z kopců dolu, k silnici. K jediné v celém
okolí, která je zároveň jediným zcela bezpečným místem. ..

Náš projekt se už začíná
pomalu, ale jasně rýsovat. O tom, co přesně zde budeme za peníze z Klubu
přátel Člověka v tísni
dělat, napíšu v příštím příspěvku.