Reklama
 
Blog | Markéta Kutilová

Podporovat sirotčince už není sexy

Vždycky si říkám, že už mě nemůže nic moc překvapit. A vždycky se pletu. Návštěva sirotčince v konžském městě Bukavu mě doslova šokovala. A to jsem si myslela, že není horších, než pákistánských. Mizérie v níž ale 50 dětí tohoto konžského sirotčince žije je znásobena faktem, že v Bukavu je přes sto humanitárních organizací, z nichž některé si pronajímají domy za 3 000 USD měsíčně. Jsou zde, aby pomáhali obětem válečného konfliktu, operují s rozpočty v řádech stovek milionů dolarů, mají velké cíle, produkují profesionální reporty, ale skutečnou pomoc skutečným lidem a obětem občas zapomínají. Přitom všechny děti přišly o rodiče právě během války. Nikdo je nechce podporovat, protože organizace razí filosofii, aby děti byly v rodinách a tak z principu sirotčince nepodporují. Tady v Kongu ale je těžké najít rodinu, která si vezme další dítě. Průměrná rodina v Kongu má nejméně pět dětí vlastních. A vemte si další hladový krk navíc….

Už hodinu náš najatý taxík zdolává úsek pěti kilometrů. Dopoledne pršelo a tak cesta připomíná spíš čerstvě zorané pole. Auto klouže zprava doleva a zleva doprava. Pak stačí mírné stoupání a samovolně kloužeme zpátky. Nezbývá, než dát pár drobných klukům, aby nás vytlačili.

Pak konečně zastavujeme před cihlovým domem se zamřížovanými okny. Po chvíli se objevuje klubko dětí v potrhaných, vyplandaných tričkách.

Jako první se osmělí malý usmolený kluk a pověsí se mi na nohu. Pohladím ho po vyholené hlavě, kterou má pokrytou bílými skvrnami. „To je plíseň,“ vysvětluje šéf sirotčince Michel Tabaro. Ostatní děti následují příkladu malého Johna a věší se mi na všechny části těla a táhnou mě do svého „království“. Náhodný návštěvník by jen těžko věřil, že jsme v domově padesáti dětí. Podlaha z udusané hlíny, uprostřed tmavé místnosti jeden stůl s lavicí a pár židlemi. I přesto, že na jedné sedí dvě děti, všechny se kolem stolu nevejdou. Celá místnost je ponuře tmavá, dvě zamřížovaná okna propustí jen málo světla. Elektřina v domě není.

Reklama

 Šest dětí na jedné posteli. Bez matrace.

„Tak mi pojďte ukázat vaše pokoje,“ vybízím děti. V prvním malém pokojíku je jedna postel bez matrace. Vrhá se k ní šest dětí. „Máme málo postelí a tak opravdu jich musí spát šest dohromady,“ říká Tabaro. Nevěřím, že se tam děti vejdou. Ale ty umně vylezou na postel, tři z každé strany, pokrčí nohy na stejnou stranu a opravdu – šest se jich vejde na jednu postel. V dalších dvou pokojích je to úplně stejné. Jen kluci mají postele dvě, zato jich tam spí 14.

 

 V místnostech jsou jen postele, nic víc. „Kde máte nějaké hračky nebo pastelky?“ Děti přinášejí dva míče. O sirotky se stará místní organizace ASINO už deset let. „Začali jsme se o sirotky starat, když východ Konga začali v roce 1998 okupovat Rwanďané. V té době hodně dětí přišlo o rodiče i o příbuzné,“ říká Tabaro. Ten spolu dalšími dobrovolníky zmobilizoval 520 lidí, kteří čas od času organizaci pomáhají tím, že dávají peníze nebo jídlo pro sirotky. Případně si dítě vezmou k sobě do rodiny. „Snažíme se pro všechny sirotky najít rodinu, ale stává se, že rodina dítě z nějakého důvodu po čase vrátí. A právě takové děti máme u nás v sirotčinci,“ vysvětluje Tabaro, který pro organizaci pracuje jako dobrovolník, sám si vydělává jako hlídač. Nyní mají v péči 190 dětí, přičemž 50 nemá žádnou pěstounskou rodinu a žijí tak v sirotčinci. „Zejména malé děti musí být v rodinách, když tu máme mimina, musíme najít ženu, která kojí vlastní dítě a je ochotná si vzít ještě jedno. Jenže ty rodiny za to něco chtějí a my nemáme, co jim dát.“ Nejmladší kluk v sirotčinci má dva roky.

Do sirotčince dochází pět dobrovolníků se o děti starat. Jednou z nich je mama Chantal, která dětem vaří. Právě na prkně na zemi krájí zelené listy lenga lenga, něco jako český špenát. Množství by stačilo tak pětičlenné české rodině, tady musí stačit 50 hladovým krkům. Na rozdělaném ohni vaří Chantal maniok, typické africké jídlo, které sice zasytí, ale obsahuje jen minimum živin. Mnoho dětí v sirotčinci je evidentně podvýživených. Jejich vypouklá bříška neskryjou ani vyplandaná trika se jménem organizace. „je to z bečnestnéstních důvodů. Pokud se některé díte ztratí, lidé vědí, kam ho vrátit,“ vysvětluje Michel.

 

 Hakuna k snídaní

„Co jste měli k snídani,? Ptám se. „Hakuna“ odpovídají sborově. Hakuna znamená ve svahilštině nic. Děti většinou jedí jednou až dvakrát děti. Maniok a zase maniok. „Naše asociace má pole, kde maniok pěstujeme, je to ale 60 kilometrů odsud a tak ne vždy můžem zeleninu přivést. Často závisíme na tom, co nám kdo daruje,“ říká Michel.

Chci dětem udělal radost a tak se ptám kdo má rád čokoládu. V tu chvíli na mě padesát dětí jen nechápavě zírá. Žádné z nich neví, co je čokoláda. Připadám si trapně. Přesto vytahuji švýcarské čokolády a lámu je čtverečky. Za chvíli se ztichlou místností ozývá jen hlasité mlaskání.

Jen dvě z dětí chodí do školy. „Pro víc jsme nesehnali peníze,“ říká Michel. Školy se v Kongu musí platit. Školné na rok pro jedno dítě v základní škole stojí 40 dolarů a k tomu je třeba připočítat uniformu a školní pomůcky. A tak většinu dne děti zůstávají ve svém tmavém příbytku. Zahrada zde není, stejně jako zde není voda. Na den mají 50 litrů vody, které jim dobrovolníci přinesou v kanystrech. Záchod – díru do země – mají asi dvacet metrů od sirotčince.

Lépe na tom nejsou ani se zdravotní péčí. I ta se v Kongu musí platit. A ani na to nemá asociace peníze. „Minulý měsíc nám bohužel dvě děti zemřely. Na malárii,“ říká Chantal. Nejenže nemají léky ani peníze na doktora a v celém domě je jen jedna moskytiéra, navíc plná děr.

 Co dokáže 40 dolarů

Do sirotčince jsem se  dostala náhodou. Bydlela jsme nějaký čas v domě, kterému se v Bukavu říká Latino house, neboť tam bydlí Urugvajci, Peruánci atd. Na ochranu domu mají najatou bezpečnostní agenturu. Jeden z hlídačů mě jednou zatahal za rukáv a řikal „madam já jsme šéfem místní organizace, co se stará o sirotky, prosím přijeďte se někdy podívat, potřebujeme pomoc.“ Byl to právě Michel. Nevypadal jako šéf ostatních místních nevládních organizací – neměl ani vyleštěné boty a skvěle padnoucí košili. Navíc si vydělává jako hlídač za sto dolarů měsíčně. Nedalo mi to, bylo jasné, že o jejich sirotčinci se na žádném mítinku OSN mluvit nebude.

Od doby, kdy jsme sirotčinec Panzi navštívila poprvé, uplynuly dva týdny. Od té doby jsme tam byla ještě dvakrát a čtyřikrát seděla s Michelem nad projektem, jak nejrychleji a nejúčinněji zlepšit život těchto dětí. První úkol splnil Michel na jedničku – našel jiný dům, s elektřinou, vodou, záchodem a zahradou Cena nájmu bude jen o 40 USD vyšší než předchozí ponurý barák. Rozdíl doplatí Člověk tísni. Děti dostanou i postele, matrace, moskytiéry, botky, hygienické potřeby a půjdou na lékařskou prohlídku. Ještě musíme zajistit, aby mohly v září začit chodit do školy. Pokud chcete pomoci, můžete se stát členy Klubu přátel ČvT nebo podpořit sbírku na Kongo. http://clovekvtisni.cz/index2.php?parent=196&sid=196&id=197

 

Válka na východě Konga trvá od roku 1996.

Východ Konga okupují rwandské a ugandské rebelské jednotky, které zde páchají masakry na místních obyvatelích, znásilňují a zejména drancují nerostné suroviny /zlato, coltan, diamanty/. Počet znásilněných žen a dětí už přesáhnul 200 000. Domovy muselo opustit na milion lidí.

  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama