Komentáře: Bílý má hodinky, ale černý má čas

Od: K.K.

K.K. — Tue, 20 May 2008 21:54:59 +0000

to Honza Geryk
Užitečné věci ? A které ? Autorka píše o 9 měsících, ale v celém textu jsem nenašel jedinnou zmínku o něčem užitečném. Tak co tam udělala užitečného ? Kdo ji 9 měsíců živil ? Kdo platil obě letenky ? Nebo to byla privátní dovolená ?

Od: GLUM

GLUM — Tue, 20 May 2008 16:53:29 +0000

Studená válka Africe jistě nepomohla,
ovšem svádět dnes, pomalu dvacetl let po jejím konci všechny problémy tohoto světadílu na ni je ryzí alibismus. Dnes jsou jednoznačně největším morem Afriky zcela decimující zemědělské dotace vyspělých států v Evropským svazem v čele. I ta motyka je k ničemu, když Vám pánové v Bruselu dotacemi a ochranářskými cly ničí to jediné, co jste schopni vyprodukovat…

Od: Honza Geryk

Honza Geryk — Tue, 20 May 2008 15:34:42 +0000

reakce:
2 K.K. – Blbosti? Náhodou to jsou užitečné věci. A i kdyby nebyly, je to aspoň velká zkušenost pro každého, kdo vyjede do tak neznámé země.
2 Jiří Němčík – A podle toho jestli rozdává i motyky se právě pozná (aspoň podle mě) dobrá humanitární organizace. Že nerozdává jen bezhlavě jídlo, ale i ty motyky. To by nám Afrika brzo o hodně zlenivěla…

Od: Angela

Angela — Tue, 20 May 2008 15:32:33 +0000

Zhroutící se státy
Vlastně jsem reagovala trošičku vedle 🙂 Nemluvil jste o malých projektech, ale o ekonomických plánech. Je pravda, že ve velkém měřítku je důvod k realismu (abych neřekla k pesimismu). Dokud se nepodaří hluboká sanace státní administrativy „failing states“, zhroutítích se států ve třetím světě, a jejich přeměna ve funkční systém, je každá pomoc jen dočasná náplast na rány, které se znovu a znovu jinde otevřou.

Od: Angela

Angela — Tue, 20 May 2008 15:15:58 +0000

To Jiří – ale to už dávno existuje!
Rozvojová spolupráce už dávno neposkytuje systémově jen jednorázovou, materiální pomoc, ale pomoc k svépomoci! Materiální nouzová pomoc je důležitá v nouzi, při pohromách, hladomoru atd.

Ale všude přece čteme o projektech, kdy někdo někoho něco učí, kde jde o to předávat dovednosti, „jak na to“, nejen jednostrannou pomoc, kde ta druhá strana bude vždy závisle čekat, až příjde další pomoc.

Od: Jiri Nemcik

Jiri Nemcik — Tue, 20 May 2008 15:08:48 +0000

2 Angela
Dobrá, ale jistě budete souhlasit, že by se měly rozhazovat spíš ty motyky s náavodem k použití. Tím mám na mysli, že to chce spíš ekonomický plán a ne náklaďáky s rýží…

Od: Angela

Angela — Tue, 20 May 2008 14:38:29 +0000

To Jiří Němčik
Sorry, ale pravdu nemá. Nikdy jsem nepochopila, proč má skutečnost, že problémy jsou i doma, sloužit jako argument proti pomoci jinde. („nejprve zamést před svým prahem …“) Pomoct máme a můžeme všude. Připomíná mi to nesmyslný pseudo-argument proti ochraně zvířat: chránit děti je důležitější než chránit zvířata. Tyto věci nelze přece stavit proti sobě. Pomoc doma i jinde – to se přece nevylučuje, není to protiklad.

Od: Daniel Vesely

Daniel Vesely — Tue, 20 May 2008 14:33:20 +0000

Pane Nemciku
kdyz ono se nas to dotyka vice, nez si dovedeme pripustit, proto jsou takove aktivity v poradku. „Romsky problem“ se nas sice dotyka vic, ale je to spise nafoukla medialni bublina (byt zneuzivani davek atd. je pravda). Opravdove penize se ztraci v kapsach tech nahore, jenze medialni fokus se zas a zas obraci proti tem, kt se moc branit nedovedou.

Od: Jiri Nemcik

Jiri Nemcik — Tue, 20 May 2008 10:25:38 +0000

2 Angela
ale svým způsobem má K.K. pravdu. Je pravda, že každý by si měl nejprve zamést před svým prahem a v ČR existuje spousta problému, z nichž můžeme jmenovat třeba ten romský.
Tím nechci nijak snižovat autorčino úsilí.
Někdy mi ovšem to snažení všech humanitárních organizací připomíná rozhazování hrstí rýže do nedohledného zástupu…místo aby se rozhazovaly motyky a manuály k ní…

Od: Angela

Angela — Tue, 20 May 2008 10:03:25 +0000

Zajímavé
Markéto, já Vám fandím. Chápu i důvody, proč jste tam a chcete psát o tom, jak to chodí ve většině zemí naši planety. Anebo by nás měl zajímat už jen bohatý svět? Nesmysl.

Moje jediná zkušenost, která se dá vzdáleně porovnat s Vaší, bylo Alžirsko v roce 1988/89. Fáze deziluze začala už na letišti, ale máte pravdu: zpočátku je všechno fascinující. Deziluze – nic nefunguje, není voda, muži, místo aby se chovali galantně, se chovají hrubě – přišla rychle. Nicméně považuji tento čas za nejzajímavější ve svém životě. Naučila jsem se v krátkém čase tolik věcí o sobě a o světě jako nikdy předtím ani potom.