Nutno podotknout, že muzungu je každý běloch, tedy dítě, žena i muž. Prostě M U Z U N G U. Kam se hnu, už se to ozývá ze všech stran, koutů či zákoutí. Muzungu, muzungu, muzungu volají na mě všichni. „ahoj muzungu, kam jdeš muzungu, muzungu si koupila cibuli…" tak takové a mnoho dalších podobných hlášek slyším denně spoustu. Mým uším to tedy nijak nelahodí, ale místní tvrdí, že to nijak pejorativní není…Jenže když se člověk podívá do historie této obrovské země, pak je jasné, že Konžané nemají mnoho důvodů bílé tváře ve své zemi vítat.
Ještě dnes s hořkostí vzpomínají na zlé časy koloniální nadvlády Belgičanů. Vždyť tehdejší král Leopold II. si roku 1885 z Konga udělal vlastní, osobní kolonii, kterou docela slušně vydrancoval, z místních lidí udělal otroky, z nichž mnoho pomřelo při nelidské dřině v Leopoldových dolech. Hovoří se o čtyřech až osmi milionech obětí! Ale podmínky pro Konžany nebyly o nic lepší, ani když se roku 1907 Kongo dostalo pod správu belgické vlády. Zdejší obrovské zásoby nerostného a přírodního bohatství udělaly z Belgie, malé, poměrně nevýznamné země, bohatou velmoc. Jen pro představu – Belgie, která má zhruba velikost jako půl Česka, vlastnila kolonii o velikosti celé západní Evropy. A tak není vlastně ani divu, že zde v Kongu není bílý vnímaný jako spasitel, ale spíš jako hrozba a vetřelec. Lidé, kteří mají zkušenost z Asie, mi dají za pravdu, že tam je „bílý" často ještě vnímaný tak trochu jako boss a často se mu dostává různých výhod a privilegií. Ne však zde, v Kongu.
Co ale všichni Konžané od bílých chtějí, tak jsou jejich dolary. Být bílý totiž znamená automaticky být bohatý a každý si z toho „bohatství" chce urvat aspoň kousíček pro sebe. A tak se za všechno musí platit. Za opuštění letiště, za to, že si chcete dát pivo na břehu řeky, za vstup do restaurace a podobně.
Šla jsme si koupit boty „žabky". Cena byla napsaná jasně, 500 konžských franků, tedy 1 dolar. Podávám franky prodavači a on mi podává jednu žabku. „Jeden dolar je jedna bota," zkouší to na mě zcela bezostyšně. Tváří se přitom smrtelně vážně. A jinde? Koupíte si deset mandarinek? Doma jich v tašce najdete jen šest. Koupíte si od malé holčičky buráky za 100 franků a zaplatíte pětistovkou? Pak holčička zcela jistě zkusí odejít, aniž by vrátila nazpět. Naštěstí s ošatkou na hlavě se moc rychle utíkat nedá 🙂 Ale tak to prostě je, a člověk se jim nemůže divit, že si chtějí z našeho bohatého koláče alespoň ochutnat.
Prostě zde platí, že když jsi muzungu, tak nemáš nikdy pravdu a vždycky musíš platit. A když není důvod k placení, tak si Konžané určitě něco vymyslí. Ale abych jim tak úplně nekřivdila… když řeknu, že jsem z Česka, čili lepší říkat rovnou z Československa, tak většinou lidé reagují velice pozitivně a přátelštěji, než když je člověk Belgičan nebo Francouz. Tehdejší Československo totiž sehrálo v dějinách Konga poměrně významnou úlohu. Ale o tom někdy jindy…