Hned po příletu do Bukavu se mi z ničeho nic zvedla teplota na 40 stupňů C. České coldrexy přes noc nezabraly. Zato mi přes noc otekla noha a udělaly se mi na ní fialové skvrny. Vydala jsme se hledat pomoc do čínské nemocnice, která zde patří MONUCu /mírová mise OSN v Kongu/. Dostala jsme se tam kulhající a s horečku. Čínská sestra v růžovém oblečku mě posadila na lavici a dala mi teploměr. 40,2. Na to mi řekla: „You are very beautiful". V tu chvíli fakt člověk neví, zda si z něj ten druhý dělá srandu nebo co tím myslí? Za chvíli přišel druhý růžový obleček a sdělil mi, že mě neošetří, neboť nejsem zaměstnanec MONUCu. Na moji nabídku platby v hotovosti a dolary mi sdělili, že mají svoje pravidla. Číňané mají totiž s MONUC kontrakt, podle něhož jim MONUC vyplácí slušné peníze za každého MONUC pacienta. „Je to hanba, nemocnice je skoro pořád prázdná, kdyby alespoň jeden den v týdnu ošetřovali Konžany, zdarma. Hned by nás také místní brali jinak," říká na to můj kamarád, vysoký důstojník v MONUC Nizzar, který ale pracuje v letecké sekci.
Vydala jsem se tedy hledat pomoc do jediné soukromé a nejlepší nemocnice v Bukavu. V nemocnici Biosadec to vypadá dost děsivě. Z křesel koukají péra, podlaha špinavá, lidé sedí na zemi, na záchodě neteče voda….ale oproti státním nemocnicím stále luxus. Lékař rozhodl udělat testy na malárii. Stojí dva dolary a výsledek má člověk za 15 minut. „Pozitivní," ohlásil mi po 15 minutách bílý plášť první malárii mého života. Ještě jsem mu ukázala moji už tmavě fialovou nohu a řekla mu, že si myslím, že mám zánět. To doktor vyloučil s tím, že jde o průvodní jev malárie. Předepsal mi malarone a antibiotika a poslal mě domů. Druhý den teplota neklesala, zato noha nabývala na objemu. Začala jsem mít jistotu, že to už není malárie. Každý krok byl bolestivý a na stehně se mi udělal obrovský rudý otok.
Začala jsem shánět lékaře – cizince. Což v Bukavu je úkol dost těžký, obzvlášť v neděli. Nakonec za mnou přijel pákistánský lékař MONUCu, který mě zná z Bunyakiri. Jeho diagnóza? „Vážný zánět, nutná okamžitá hospitalizace a antibiotika podávaná injekčně. On mi prý nemůže pomoci, protože sám injekce nemá, mají je Číňané. Nařídil okamžitý převoz do Tanzanie nebo Lubumbashi, bohatého města na jihu Konga. Druhý den se mi podařilo dostat do letadla MONUC do Lubumbashi. /Cesta na letiště má 20 km a trvá dvě hodiny-to jen pro zasazení do konžské reality, ve které chybí i ta nejzákladnější infrastruktura/. S přestupem ve městě Kalemie. Když jsem tam, kdesi uprostřed ničeho, přistáli, sdělili nám, že let do Lubumbashi je zrušen.
A moje noha mezitím nabrala sloních rozměrů. Augmentin v tabletách, který jsem poctivě polykala, jsem vůbec nevnímala. Šéf letiště mi sdělil, že tam žádný doktor není. Mezitím moje kamarádka sehnala potřebné injekce ve rwandském Kigalli a přivezla je do Bukavu. Čekal mě tedy boj o návrat zpět, odkud jsem odjela – tedy Bukavu. Tam už na mě čekal zachránce – doktor Musa z Pobřeží slonoviny, který zde pracuje pro organizaci Lékaři bez hranic. Každý večer mi hodinu pouštěl silná antibiotika přímo do žil. A zachránil mi tak nejspíš nohu!
Na závěr se přiznám, že jsem se vlivem malarických záchvatů a pohledů na fialovou bobtnající nohu a pomoci v nedohlednu několikrát složila – je jen aby si někdo nemyslel, že jsem hrdinka, co vše zvládá s úsměvem a nadhledem….
Teď, když už pomoc dorazila, spíš přemýšlím takto:
Jsem bílá a mám peníze, přesto je sehnat potřebnou lékařskou pomoc vyčerpávající boj, ani si neumím představit, že bych byla černá a bez peněz, jako většina Konžanů. Lze se vůbec divit, že umírají mezi 40 a 50 lety?
Pro lepší pochopení /ne/funkčnosti konžského zdravotnicvtí zde přidávám úryvek ze zápisků lékaře z pražského Motola Jana Trachty, kerý v současné době v Kongu pracuje pro organizaci Lékaři bez hranic. Jeho zkušenosti jasně vysvětlují, proč mi můj konžský lékař diagnostikoval zánět v noze jako malárii:
Pweto je jedno z deseti vetsich „mest“ jizniho Konga, podle evropskych meritek jde ovsem o vesnici, kde zije kolem deseti tisic lidi v hlinenych chatrcich se slamenou strechou, prostredkem se tahne jedna siroka prasna cesta – hlavni trida – lemovana nekolika obchody velikosti autobusove zastavky, jednim trhem a nasi zakladnou. Je konec obdobi sucha, takze vsude po kraji poletuje jemny cerveny prach, ktery zvedaji poryvy vetru z okolni savany. Okresni nemocnice je pet kilometru za vesnici a tvori ji sedm jednopatrovych budov plus stanove cholera centrum, ktere tu zbylo po nedavne epidemii. Jsou tu vsechna potrebna hlavni oddeleni – pediatrie, interna, chirurgie, gynekologie a porodnictvi, k tomu nuricni centrum pro podvyzivene deti a lecebna pro tuberkulotiky. Dohromady to dela asi sto dvacet luzek, s tim, ze kdyz neni misto, ukladame pacienty na slamene rohoze na zem. V cele nemocnici neni tekouci voda, elektrika jenom nekdy, nikdy jsem nepochopil kdy a proc. Operacni sal je pochopitelne jenom jeden, popsat je ho tezky – to se musi videt. Vchazi se do neho rovnou z venku pres dvoje opryskany litacky, o filtru tu nikdo ani neslysel. V predsali drhnou zrizenci nahy pacienty na kamenym stole mydlem a kartacem, kterej pripomina ze vseho nejvic rejzak na podlahu. Vypada to spis jako priprava na ulozeni do marnice, nez na operacni stul. Operativa pochopitelne zahrnuje vsechny obory, protoze prelozit pacienta na vyssi pracoviste do Lubumbashi, ktere je osmset kilometru daleko v zemi, kde se po rozbitych prasnych cestach jezdi prumernou rychlosti 20km za hodinu, je prakticky nemozne, nehlede na to, ze to nema kdo zaplatit.
Nejhorsi je ovsem asi fakt, ze v cele nemocnici pracuji dohromady dva lekari – oba dva rok po skole, jeden z nich k tomu dela i reditele, zbytek jsou sestry, celkem asi ctyricet. Oba doktori jsou patricne namachrovani, ale jak jsem tak pozoroval, je uroven jejich znalosti a praktickych dovednosti hodne pochybna. Prida-li se k tomu fakt, ze tihle dva kornouti diagnostikuji vsechno bez chybejiciho rentgenu a ultrazvuku, s laboratori, ktera je schopna zjistit akorat hemoglobin, leukocyty a glykemii, je razem jasne, proc neni dne, kdy by v Pwetu nekdo nezemrel. Ovsem na jejich obhajobu je treba rict, ze to ve zminenych podminkach opravdu nemaji moc lehke. Kdyz jsem s nima prvni den po prijezdu prosel vizitu na vsech oddelenich udelalo se mi spatne z mnozstvi pacientu, vcetne detskych, kteri byli na prvni pohled v kritickem stavu. Vetsina z nich ma totiz jako pridavek k zakladnimu onemocneni malarii nebo tuberkulozu, casto oboje. Kazdeho me nechali vysetrit a zeptali se me na diagnosu, kterou vetsinou sami nevedeli nebo se domnivali vedet, ovsem na prvni pohled chybne. Jenom na prvnim oddeleni – „interna“ muzi (jen podle napisu na dverich) – jsem na patnacti postelich nahmatal u ctyr pacientu jasnou rezistenci v brise, v jednom pripade tuhou a pohyblivou, velikosti pomerance, ktera se objevovala a mizela v pravidelnych intervalech nekolika minut. Hned vedle byl pacient, ktery prisel pro tumor varlete velikosti 10x10cm a jako vedlejsi nalez u nej sestra pri prijmu objevila sedm mesicu stare otevrene poraneni nohy – asi peti centimetrovou protruzi devitalizovaneho metatarsu. Tenhle chlap byl pro me pred pokracujicim zdesenim jenom kratkou pauzou k nadechnuti, protoze u nej jsem alespon vedel co mam delat – palec a prvni metatarz jsem pozdeji amputoval a tumor nechal byt – bud byl pozanetlivy nebo maligni a tady stejne nikde neni nasledna aktino a chemoterapie, takze proc se zbytecne trapit…