Reklama
 
Blog | Markéta Kutilová

Rwanda- včera oběť, dnes pachatel

Za posledních patnáct let Rwanda několikrát napadla sousední Kongo, ilegálně odsud odvezla tuny drahých kamenů a nerostů, rukama a zbraněmi Rwanďanů byly zavražděny desetitisíce konžských civilistů. Dalších 3,5 milionu lidí zahynulo na následky válečného strádání. Desetitisíce žen a dětí byly znásilněny. Tisíce vesnic lehly popelem. Téměř milion lidí uprchnul ze svých domovů. Mezitím Západ stále plácá Rwandu po zádech a pumpuje do ní miliardy dolarů.

„Ne, já ti nemůžu říct, jestli jsme Tutsi nebo Hutu. Máme to zakázaný. My jsme prostě jen Rwanďani,“ tvrdošíjně odmítá odkrýt svůj etnický původ můj soused v autobuse do rwandského hlavního města Kigali. Na zadní čtyřsedadle nás sedí šest a intimita tak stěží může být větší. Bavíme se o genocidě, při níž bylo v roce 1994 během pár týdnů zmasakrováno až 800 000 lidí, převážně Tutsijů.

„Zákaz říkat, ke které skupině patříme, je součástí usmiřovacího procesu, který vede náš prezident Kagame,“ pokračuje Roger, který pracuje na ministerstvu exportu. Rwandský prezident Paul Kagame, sám Tutsij, sedí v úřadu už bezmála patnáct let. Sám sebe pasoval do role národního hrdiny a usmiřovatele rozervané země. Stal se miláčkem Západu, který začal do Rwandy pumpovat obrovské množství peněz.

Největšími spojenci a hlavně dárci jsou Spojené státy, Velká Británie, Švédsko, Holandsko a EU jako celek. Příspěvky od donorů dodnes tvoří 60 procent rwandského státního rozpočtu. Pro představu: jen Velká Británie této africké zemi ročně přispívá částkou 46 milionů liber.

Reklama

Rwandská genocida je právem považována za jedno z největších selhání OSN a Západu jako takového. K zastavení masakrů by tehdy údajně stačilo nasazení pěti tisíc vojáků. Místo toho OSN v prvních dnech krveprolití nařídila úplné stažení „modrých přileb“ UNAMIR, kterým veleli Belgičané.

Jako Čína 

Poté, co hrůzy genocidy a její příčiny vyšly na povrch, se Západ zastyděl a Rwanda začala být všemi vnímána jako oběť. Mimo jiné byla prokázána role Francie, Velké Británie a Spojených států na vypuknutí genocidy. I když důraz na etnické rozdíly má kořeny už v době belgické kolonizace Rwandy. Tehdy Belgičané začali preferovat vyšší a světlejší, i když minoritní Tutsije.

Západ si začal své černé svědomí vykupovat penězi. Nezajímalo ho přitom, zda jejich příjemce dodržuje lidská práva a zásady good governance (dobrého vládnutí). Tím většinou EU i USA podmiňují svou pomoc africkým zemím.

Západ se tak v podstatě chová jako kritizovaná Čína. Přehlíží, že jím favorizované země masivně porušují lidská práva. Čím víc západ dříve problémy Rwandy ignoroval, tím víc je nyní shovívavý k tomu, co země dělá dnes. Přitom počet obětí války o nerostné suroviny na východě Konga už dvojnásobně přesáhl počet obětí rwandské genocidy a konfliktu v súdánském Dárfúru dohromady.

Pozadí osvětluje jeden vysoce postavený diplomat EU, který si však nepřeje být jmenován: „Kdyby Západ Rwandě zavřel kohoutky, kterými tam tečou miliardy dolarů a stanovil podmínku, že musí ukončit okupaci Konga, válka už by pro Rwandu nebyla tak výnosná. Jenže do profitu z drancování nerostů je zapleteno příliš mnoho nadnárodních firem, takže se to nestane.“

 

 Válečník Kagame 

Po genocidě se západní donoři Rwandě postarali o rozpočet, stovky humanitárních organizací tu stavěly školy, zdravotní střediska, dávaly peníze do zemědělských programů. Prezidentu Kagamemu se tak uvolnily ruce pro jiné záležitosti – válečné. K těm byl ostatně vycvičen. V mládí Kagame absolvoval vojenský výcvik v USA a poté pracoval pro ugandského prezidenta Museveniho, s jehož pomocí v roce 1990 vpadl do Rwandy, aby zde provedl puč a spustil guerillovou válku proti tehdejší hutuské vládě.

Po skončení genocidy Kagame upřel svou pozornost východním směrem – do sousední Demokratické republiky Kongo, která vlastní obrovské zásoby nerostů a přírodního bohatství. Maličká Rwanda přitom nemá skoro nic. A tak se stalo to, co v historii nemá obdoby. Stát o rozloze dvaceti tisíc kilometrů čtverečních destabilizoval a dodnes okupuje část země velké jako celá západní Evropa.

Poprvé Rwanda do Konga vpadla v roce 1996, aby pochytala Hutuy, kteří nesli zodpovědnost za genocidu a uprchli do Konga. Pracovník OSN Timothy Reid odhadl, že si Rwanďané nakradli suroviny v v hodnotě sta milionu dolarů. Rwanda se pak sice oficiálně stáhla, ale pokračovala ve válce na dálku – podporou rebelů vedených generálem Laurentem Nkundou (viz box).

O tom, že Kagame Nkundu přímo podporuje, všichni věděli. Důkazy ale chyběly. Až nyní OSN zveřejnila výsledky velké vyšetřovací akce, která přinesla přímé důkazy tohoto spojenectví. Zpráva také prokázala, že Rwanda byla zapletena do rekrutování dětských vojáků pro Nkundovo vojsko a podporovala ho zbraněmi a vojenskými cvičeními prováděnými důstojníky rwandské armády. Rwanda zprávu OSN okamžitě odsoudila.

 Rwanďanů se bojíme 

Břeh jezera Tanganika vypadá jako kýč z romantického filmu. Jen kdyby jej na konžské straně nelemovaly desítky cedulí s nápisem „MASAKR“. Na cestě z konžského města Uvira do města Baraka na vás mávají jako němé připomínky nedávných hrůz. „Bylo to v roce 2000, kdy zde zase řádila rwandská armáda. Zmasakrovali a vypálili spoustu vesnic. Kagame je válečný zločinec,“ říká můj průvodce Cesar, student zemědělské univerzity z Uviry.

„Rwanďany nenávidíme, bojíme se jich. Škodí nám už patnáct let. Ať si klidně vezmou naše suroviny, ale ať nás proboha nechají žít,“ říká Abraham Hombanyi z  města Masisi, který už šest let žije jako uprchlík v  městečku Hombo v konžské provincii Jižní Kivu.

Masisi se stalo základnou Nkundových mužů, kteří zde vybírají daně a zcela kontrolují těžbu v tamních dolech na zlato, diamanty a coltan. To je slitina rud používaná k výrobě notebooků a mobilních telefonů. Ty potom putují přes hranice přímo do Rwandy nebo Ugandy.

Coltanu Rwanda v roce 1995 vyprodukovala 54 tun a o tři roky později už 224 tun. Podobně je to s diamanty či kasiteritem. Přitom Rwanda sama nemá téměř žádné zásoby nerostů. Dodnes Rwanda exportuje tuny nerostů, které sama nemá. Vše pochází ze sousedního Konga. Podle reportu OSN však zisk z konžského lupu nejde do rwandského rozpočtu, nýbrž do soukromých kapes – včetně prezidenta Kagameho.

Zpráva OSN přinesla důkazy o tom, že Rwanďané na východě Konga – v provinciích Severní a jižní Kivu – kontrolují většinu těžby diamantů, zlata, coltanu a kasiteritu. Report také odhalil západní firmy, které to od nich přes překupníky vykupují. Jde o firmy z Velké Británie, Belgie, Německa, USA či Holandska.

 

 Coca-Cola vs. chaos 

Vyšetřovatelé také přetiskli e-mailovou komunikaci mezi generálem Nkundou a Tribertem Rujigurem, spolupracovníkem Kagameho – o převodu peněz pro Nkundu. Poté, co OSN zprávu zveřejnila, se jako první ozvalo Švédsko, které zastavilo pomoc Kagameho vládě. Totéž vzápětí učinilo Nizozemí. Kagame se nechal slyšet že „to jen ukazuje namyšlenost Západu a nutnost Rwandy přestat být na něm závislou.“

Rwanda se za posledních patnáct let stala perfektně fungující zemí s novými školami, nemocnicemi a krásnými silnicemi lemovanými reklamami na Coca-Colu. Východ Konga je částečně kvůli přítomností dvaceti tisíc rwandských vojáků zcela destabilizovaný a téměř nic zde nefunguje.

Poté, co i Velká Británie pohrozila, že by mohla Rwandě pomoc zastavit, nechal prezident Kagame Nkundu zatknout. Avšak Kongu ho nevydal, jak původně slíbil. Kongo totiž na rozdíl od Rwandy spolupracuje s Mezinárodním trestním tribunálem a poslední, co Kagame chce, je aby Nkunda promluvil. Před soudem by se totiž zřejmě brzy sešli oba. Kagame byl už několikrát obviněn z válečných zločinů, avšak nikdy nebyl přímo souzen.

Vedle tutsijských rebelů východ Konga okupují i Hutové, kteří zde mají milici FDLR čítající kolem deseti tisíc mužů. Jejich vůdci žijí v Německu a Francii. FDLR sice nemají podporu Kagameho režimu, ale stejně jako CNDP, i oni plundrují nerosty, masakrují, znásilňují. V lednu do Konga opět vstoupilo kolem pěti tisíc vojáků rwandské armády –  tentokrát zde mají porazit právě Hutuy. Ti už se začali mstít – jak jinak, než na konžských civilistech.

„To není pravda, že Rwanďané páchají zlo v Kongu, to je propaganda,“ rozčiluje se můj soused v autobuse. Po zbytek cesty se už se mnou nebaví.

V květnu uplynulo patnáct let od rwandské genocidy. Celý svět za její oběti zapaloval svíčky. Právem. Kdo ale kdy zapálí svíčky za miliony obětí, které má Rwanda na svědomí v Kongu?

A jejich utrpení ještě zdaleka není u konce. K ukončení rwandské okupace Konga chybí politická vůle. Ekonomické zájmy a profit jednotlivců převládají nad ochranou lidských práv, které se zde, plynoucí z úst britských či amerických představitelů, rozmělňuje v trpké bla bla bla. Na skončení ekonomické války v Kongu nemá nikdo zájem.

 

 Článek vyšel ve zkrácené verzi v příloze Respektu "Dobré vládnutí" v pondělí 15.6  

 

Pokud vás zajímá, jak vypadá neschopná konžská armáda, můžete si prohlédnout fotky Lenky Klicperové, fotografky a šéfredaktorky časopisu Lidé a země, která do Konga přijela fotit před pár týdny. http://www.femisphera.com/index.php?page=fotogalerie&galerie=13&jazyk=cs

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama