Reklama
 
Blog | Markéta Kutilová

Tam, kde je plastová láhev velkým majetkem.

Už přes týden žiju v Bunyakiri. Tak se jmenuje region v konžské provincii Jižní Kivu. Je to jako návrat do časů našich babiček či dokonce prababiček. Není zde elektřina, internet, mobilní síť, ba i satelitní telefon funguje jen na dvou místech. Cesta sem vede jen z jedné strany, teda z města Bukavu, z druhé strany, od města Kisangani, se dostat nejde, neboť chybí most přes údolí, jímž protéká řeka. Ani cesta z Bukavu není žádná procházka růžovým sadem. Je v tak šíleném stavu, že 70 kilometrů trvá kolem šesti hodin, pokud tedy máte dobré terénní auto. Na osobní zapomeňte úplně. Občas i teréňák je po kapotu v mazlavém bahně.

Kdo ale cestu zdolá, bude odměněn pohledem na zelené hory,
které jsou všude kolem dokola. Je v nich 50 vesnic, v nichž žije
kolem 150 000 lidí. A také několik tisíc rebelů ze Rwandy, z kmene
Hutů. Velí jim stejní zločinci, kteří v roce 1994 vedli rwandské jednotky
Interhawme, zodpovědné za genocidu 800 000 Tutsiů. V Bunyakiri
operují už deset let a kontrolují zde těžbu zlata, diamatů a coltanu. Zisk si
doplňují pěstováním marihuany. Ve zdejší džungli jí můžete pěstovat hektary,
aniž by si toho kdokoliv mohl všimnout. Díky celoročním teplotám kolem 25
stupňů a pravidelným dešťům se sklízí až čtyřikrát do roka.

Stejně tak by svoji úrodu manioku, zeleniny a ovoce mohli
sklízet i místní vesničané. Jenže nemůžou. Hutuové je terorizovali a zabíjeli
tak dlouho, až desítky vesnic zůstaly úplně opuštěné. V několika
z nich lidé sice zůstali, ale musí Hutům odvádět daně, zvířata a část
úrody. Opustit vesnici nesmí. Ti, kteří přežili a utekli, dnes skvotují podél
cesty. Cesta je totiž jediným bezpečným místem v celém Bunyakiri. 
Policejní šéf Dominic podepsal s Huty dohodu, podle níž musí cesta zůstat
bezpečná. Za to mohou Hutuové na místní trh, ale beze zbraní. V kopcích si
však dělají, co chtějí.

Můj den v Bunyakiri: Budím se kolem sedmé, za kokrhání
kohouta. Zajdu na záchod do kadibudky v rohu zahrady. Pak si
z kanystru naliju vodu do kýble a může si dát bunykirskou koupel. Pak je
třeba rozdělat oheň /to nedělám já/ a uvařit čaj. K snídaní jsou banány a
kukuřice pečená na ohni. Chleba se zde nepeče.

Reklama

Pak s Clotildou vyrážíme do místních škol, zdravotních
středisek, do různých vesnic, obcházíme znásilněné ženy, mluvíme
s uprchlíky či jsme u ní v centru a diskutujeme nad projektem, který
má pomoci znásilněným ženám. Občas denně ujdeme i 15 kilometrů, občas nás vozí
autem vojáci modrých přileb OSN, kteří mají v Bunyakiri celý kontingent.
Neradi vidí, že se zde cizinka pohybuje bez ozbrojeného doprovodu, a tak mi
raději poskytují svoje auto. Jsou jedni z mála, kdo ho zde má.

Obědvá se pozdě odpoledne, protože se už nevečeří. Buď
maniok a kasavu či lenga lenga. Často fazole či kukuřice. Maso jen výjimečně.
Celé Bunyakiri trpí nedostatkem živočišných bílkovin a obrovské množství lidí
trpí anémií. Už v šest večer je tma a tak nezbývá než zapálit svíčku a povídat
si nebo jít spát. Ještě je tu možnost vyrazit do místní hospody a dát si teplé
pivo, colu nebo fantu /nic jiného nemají/ při svitu petrolejky.

Jediný zdroj elektřiny je v domě, kde bydlí vojenští
pozorovatelé OSN. Mají generátor na naftu a každý večer se pod lampou před
jejich domem shromažďuje houf studentů, kteří se sem chodí učit na zkoušky.

Cestovat v čase se dá s úspěchem i v místní nemocnici.
Je zde jediný doktor na 150 000 lidí a dělá úplně všechno, včetně operací.
V operačním sále, pokud se tak tomu dát říkat, se operuje za svitu baterky
či petrolejové lampy, nástroje se sterilizují venku na ohni v hrnci. Na
porodním sále leží dvě až tři ženy na posteli a ty, které na porod čekají, musí
ležet na zemi. A to většinou i trvá až tři měsíce. Těhotné ženy totiž musí na
porod přijít pěšky. Cesta z okolních kopců jim často trvá i přes týden.
Nechtějí tedy riskovat, že by se na porod nedostaly včas, a raději na něj
čekají přímo v nemocnici. Jídlo pro pacienty či prostěradla jsou zde
pouhou utopií. Naopak, za všechno se musí platit. Za konzultaci, vyšetření,
operaci, porod, i léky apod. Lékaři ani sestry už nedostali od zkorumpovaného
státu plat více než deset let.

V celé oblasti Bunyakiri se lisuje čerstvý palmový
olej. Ne mechanicky, ale ručně. Ženy a děti tráví dny roztloukáním ořechů,
z nichž dostávají olejnatá semena. Pomocí ručních lisů se z nich pak
lisuje olej. Aby se mohl prodat, je třeba jej do něčeho nalít. A právě proto
děti v celém Bunyakiri křičí na cizince „litre, litre", tedy dej mi
plastovou láhev. Jsou schopny za autem běžet i dva kilometry. Zkrátka
v Bunyakiri je i plastová láhev velkým majetkem. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama