Reklama
 
Blog | Markéta Kutilová

Rwandská genocida pokračuje – v Kongu

Rwandská genocida a válka v Kongu vstupují do dalšího dějství. Včera do Konga vstoupily 2 000 rwandských vojáků. Jde o příslušníky rwandské armády vedené prezidentem Paulem Kagamem. Jeho armáda je stejně jako on tutsijská. Do Konga vstoupili, aby se definitivně vypořádali se 6 000 Huty, kteří zde okupují část provincie jižní a Severní Kivu. Právě Hutové a jejich jednotky Interhamwe povraždili v roce 1994 kolem 800 000 Tutsijů. Když Tutsijove /pod vedeni soucasneho prezidenta Kagameho/ Huty porazili, uprchlo kolem milionu Hutů do Konga /ze strachy z pomsty/, s nimi se infiltrovali i Interhamwe. Někteří se už nikdy do Rwandy nevrátili. V Kongu nyní operují armády obou etnik - Hutů /FDLR/ a Tutsijů /CNDP/. Obě tyto armády plundrují konžské nerostné suroviny a masakrují, znásilňují a terorizují konžské obyvatelstvo.

Hutům má zisk z konžského bohatství pomoci k tomu, aby se dostali ve Rwandě zpět k moci a Tutsijům má zase jejich lup pomoci k tomu, aby se u moci udrželi. A samozřejmě jsou s tímto loupením spojeny obrovské zisky pro všechny zainteresované, včetně mezinárodních firem, které od nich kradené nerosty vykupují. Konžský prezident Kabila teď svolil, že Rwanda může vyslat svoje vojsko do Konga, aby se vypořádalo s Huty. „Tutsijové budou bojovat proti Hutům a ti se budou mstít na místních obyvatelích. Zase budou masakry a znásilňování,“ říká Konžan Olivier Mukwange. Bohužel základna Hutů je v regionu, kde pracuje i Člověk v tísni. Teď nám nezbývá, než se připravit na velkou humanitární pomoc.  

 A tak rwandská genocida částečně pokračuje dál – ale na východě Konga, kde tak probíhá největší humanitární katastrofa současnosti. Kolem milionu Konžanů už muselo prchnout ze svých domovů. A mezitím Rwanda vzkvétá. Po genocidě šla do země obrovská zahraniční pomoc, zejména z USA. Právě Spojené státy americké jsou také největším spojencem a dárcem peněz této maličké země a ovlivňují její politiku a tím situaci v celé oblasti Velkých jezer. Rwandské hospodářství kvete, všude se staví, buduje, hlavní město Kigali začíná připomínat jakékoliv evropské město zavalené reklamou na coca colu. Po celé zemi jsou cedule „Sponzored by USA, případně EU či Kanadou“.  

Vzpomínky na rwandskou genocidu však přetrvávají v myslích mnohých…. 

Reklama

Baltazar je třicetiletý Belgičan, který pracuje v DR Kongu pro OSN. Sám o osobě říká, že je napůl Afričan. Na černém kontinentu se totiž narodil  a vyrůstal tam jako dítě. Ve Rwandě. Jeho otec tam měl dobře placenou práci a tak tam vzal svou belgickou manželku a děti. Baltazar chodil do rwandských škol, měl rwandské kamarády, rwandské služebnictvo… Jeho rodina vlastnila obrovský dům v hlavním městě Kigali. Idylka. Až do roku 1994, kdy v této maličké zemi vypukla strašlivá genocida. „Otec nás poslal s matkou zpět do Belgie, sám zůstal až do posledních dnů. Nakonec ho složitě museli evakuovat s pomocí OSN. Od té doby se Baltazar do své domoviny nepodíval. Až nedávno. „Měl jsem obrovskou touhu vidět náš dům, školu. V domě bydlí někdo cizí, škola už není kde bývala, mí spolužáci jsou z velké většiny mrtví. Později jsme se dozvěděl, že spousta mých kamarádů byla zmasakrována přímo ve školách. Stejně tak byl zavražděn náš kuchař a uklízečka. I Kigali už je jiné město, všechno je jiné. Baltazarův otec se do domu vrátil nedlouho po skončení genocidy. „Našel vyrabovaný barák, náš dům se totiž stal základnou vraždících komand. V domě nezbylo nic, jen tam otec našel velké množství mašin na výrobu zmrzliny. Dodnes nechápeme proč, my nikdy neměli ani jednu. Asi proto, že je někdo ukradl a pak nevěděl co s nimi.“    

Daleko horší vzmomínky na tehdejší krveprolití má Konžan Bernard Kalume. „Žil jsme ve Rwandě, protože jsem si vzal ženu Tutsijku, měli jsme spolu dvě děti.“ To, co se stalo, nikdo nečekal, ani Bernard. „Byl jsem si jistý, že když je má žena provdaná za Konžana, že jí nic nehrozí. Jenže k nám domů vpadli Hutové a jediné privilegium, které dostala, bylo, že mohla být zastřelena namísto rozsekání mačetou. Ale ještě za to chtěli zaplatit. Dal jsem Hutům pět tisíc franků, aby ji jen zastřelili a ne rozsekali mačetou. Zaplatil jsem smrt vlastní ženy,“ šeptá. Jeho dvě děti ušetřili – nebyli už čistí Tutsijové. Dnes žije Bernard zpět v Kongu a je znova ženatý s Konžankou.  „Ať si Rwanďané vezmou všechny diamaty, zlato i coltan. Ale ať nás nechají žít,“ říká Bernard o Rwanďanech v Kongu.

Pro svět Rwanda už navždy zůstane symbolem hrůzného masakru 800 000 nevinných lidí a symbolem neschopnosti OSN a mezinárodního společenství genocidu civilistů zastavit. Pro Konžany je Rwanda symbolem obrovského utrpení. Už deset let musí žít v neustálém strachu, kdy zase jejich vesnice přepadnou Rwanďané – ať už Tutsijové či Hutové. „Ani jedni nejsou lepší,“ říká Olivier.

Projekty společnosti Člověk v tísni běží v Kongu od května loňského roku. Mise se otevírá díky finanční pomoci Klubu přátel Člověka v tísni http://clovekvtisni.cz/index2.php?id=197